Acclamator byl se svými 752 metry ve své době jednou z největších válečných lodí v, do té doby chatrné, republikové flotile a mohl se měřit snad jen s 600-metrovými Dreadnaughty. Bleskový zásah na Geonosis byl možný díky hyperpohonu třídy 0,6 (čím vyšší číslo, tím je loď pomalejší), který je na plavidlo tak těžké třídy neobvykle rychlý. Oproti pozdějším hvězdným destruktorům má Acclamator tu výhodu, že díky své velikosti bez problémů přistane na povrchu planety a vysadí celou invazní jednotku, čítající 16 000 klonovaných vojáků, kteří mohou využít 320 armádních spídrmotorek, 48 kráčejících kolosů AT-TE a 36 samohybných dělostřeleckých strojů typu SPHA-T. Ještě před vstupem do atmosféry útočné lodě vypustily plně naložené výsadkové lodě LAAT/i, kterých mohly pojmout celých 80. Po vysazení invazní jednotky sbírá Acclamator taktické údaje, přičemž mu pomáhá vysoce výkonné radarové a senzorové systémy. V případě potřeby může spustit útočná loď orbitální bombardování, přičemž jí poslouží 12 turbolaserových baterií. Pro vesmírné boje není útočná loď příliš dobře vybavena, turbolasery, určené pro pozemní bombardování mají pomalé zaměřovací systémy, takže se nedají příliš dobře použít pro boj koráb proti korábu. S menšími loděmi a stíhači si Acclamator poradí díky čtyřem torpédometům a čtyřiadvaceti laserovým kanónům bez větších problémů. Později v průběhu klonových válek začaly útočné lodě létat v doprovodu křižníků a stíhaček, jako například V-19 Torrent starfighter, či pozdější ARC-170. Útočné lodě třídy Acclamator se zúčastnily téměř všech významných bitev klonových válek, jejich design byl natolik převratný, že jej později použila firma Rendili Stardrive pro svůj hvězdný destruktor třídy Victory. Po skončení klonových válek a nastolení Impéria začaly útočné lodě zastarávat a nahradily je právě hvězdné destruktory.